Medeia Of Colchis

I díky pátečnímu blackoutu uběhl letošní ročník Masters of Rock jako voda a nastal čas posledního posezení U Krbu nad haluškami, poslední partičky Bangu a posledního srazu v Budvar stanu. V neděli jsem se již všemi hudebními zážitky cítila tak znavena, že jsem nedokázala déle vzdorovat a podlehla pivnímu diktátu jako ostatní. Avšak na rozdíl od svých spolupíčů jsem se v pět hodin dokázala odšuchtat k podružné stage na Eagleheart (a pohrozit zbylým lemrám, že jestli je v 17:45 neuvidím nastoupené v první řadě na Tiamat, bude zle), abych okoukla nového zpěváka a užila si nějaký ten hevísek v podání mladé krve.
Se všeobecně rozšířeným názorem, že koncert Eagleheart totálně zabil zvukař, mohu souhlasit jen částečně. Ano, zvuk byl tak tragický, že slovo zvuk používám pouze z nedostatku vhodnějšího označení. Přímo pod pódiem zněla změť čehosi, v čemž se hra na hudební nástroje dala vytušit jenom díky přítomnosti hudebníků, přičemž rytmus oné zvukové kouli dodávala jakási neslyšitelná síla, pod kterou si bicí dokázal představit jen člověk obdařen mimořádně bohatou fantazií. Z toho všeho občas vystupující sólová kytara toto fiasko nemohla nijak zachránit. Přesto zvukař dle mého názoru Íglhártům pouze zasadil ránu z milosti, o samotný atentát se postaral nový frontman. Což o to, hlas má chlapec jako zvon, nedosahuje sice Vojtových kastrátských výšek, ale zato skladbám dodává nový feeling a říz jako křen. Ovšem za pódiový projev si v mém vnímání světa zaslouží „vařachů na holů a klečat do kůta na hrach a dělaj tak, aby si ťa neodnésla klekanica“ (cajzlové nechť laskavě čtou „facku“). Jako fashion nazi nemohu ponechat stranou frajerský klobouček se slunečními brýlemi a módně rozervané džíny (takový ten New Yorker štajl), které svou ohavností předčí i kalhoty jiného brněnského hudebníka vzbuzující ve mně potřebu vypláchnout si oči savem, avšak to pravé peklo mu vychází z úst. Průpovídky typu „Viiizovice, sliiivovice“ během zvučení vyvolávají dojem fráji z vesnické diskošky a prostě ne a nejsou vtipné. Evidentně jsem tento názor nezastávala sama, protože při mém povzdechnutí „Jestli tohle je ten nový zpěvák, tak je to velmi smutné“ se na mě otočil úplně cizí člověk a dodal „Přesně tak, je to děs.“ V tomto duchu se neslo celé vystoupení kupodivu vcelku kladně přijatého nového člena Eagleheart (asi se na něj přišly podívat kámošky z diskošky), a abych pravdu řekla, ani se mi na to nechce plýtvat dalšími slovy. Zkrátka, chlapec pěje jako slavík a třeba má dobré srdce (a třeba mu křivdím a nechodí na diskotéky), ale z jeho vystupování mě poléval pot trapnosti. Nezbylo, než prchnout na Tiamat.
Tiamat pro mě byli zlatým hřebem celého festivalu, a to jsem ještě netušila, že se zamiluju do jejich hostujícího kytaristy Rogera Öjerssona. Protože člověk, který na metalovém festivalu vyleze na pódium celý ve fialovém a se dvěma zapletenými copánky, musí mít neskutečně silnou, zajímavou a půvabnou osobnost. Tuto švédskou partu jsem objevila jako sedmnáctiletá a jejich albem Wildhoney jsem se za mladých let nechala mnohokrát ukolébat ke spánku. Postupem času se mi ale nějak vytratili ze zorného pole a připomněla jsem si je až krátce před MoR výborným albem Amanethes. Koncert se nesl v typicky tiamatovském zasněném duchu a zádumčivé atmosféře, která člověka naprosto pohltí, pohřbí v hlubinách jeho vlastního nitra, tam jej přinutí čelit té nejhlubší melancholii a po vyplivnutí zpátky do reality jej zanechá bez dechu, beze slov a se slzami v očích, and you’re soaked with water that you wings just won’t repel…
Další z řady kapel, jež se na MoR představily s čerstvým zpěvákem, byli švýcarští Gotthard. Tragicky zemřelého Stevea Lee nahradil sympatický Nic Maeder, který odvedl excelentní výkon. Koncert měl řádné koule, pánové předvedli zemitý rock s povedeným setlistem (s klasikami jako Sister Moon) podtržený skvělým zvukem se zvonivými rify a nechyběla ani vzpomínka na Stevea, při které se všechny oči stočily na vlajku se Steveovým ručně malovaným obličejem a nápisem „We remember.“ Výtečný koncert, který by si rozhodně zasloužil víc fanoušků, než se sešlo v neděli ve Vizovicích.
Zhruba o jedno a půl piva později nás čekali Arch Enemy, nad jejichž hlavní atrakcí Angelou slintají pánové bez rozdílu věku, vyznání či hudebních názorů („No řekni, ty by sis od ní nenechala vykouřit?“) Ale až na německou pěnici dle mého názoru neměli AE moc co nabídnout. Opět jsme byli svědky mírně slitého zvuku (častý to festivalový nešvar) a co si budeme povídat, on ten growling začne po nějaké chvíli nudit, pokud se nestřídá s jinými polohami (které prý Angela dle svých vlastních slov neumí). Z vystoupení Arch Enemy jsem si tedy i přes zvuk užila asi tak prvních dvacet minut, pak se má duše začala opět nekontrolovatelně toulat v jiných světech a v těch se snažila přežít i poslední tahák večera, taktéž Švédy Sabaton.
Nemůžu si pomoct, já prostě ty Sabatony TAK HROZNĚ nemám ráda. Hlavní problém vidím ve válečné tématice jejich textů, díky níž k této kapele tíhne početná skupina slaboduchých fanoušků, které pracovně nazývám „nic než národ“. A to je pro mne jako pro zarytého zastánce vyhlazení lidstva bez rozdílu národnosti i rasy jednoduše nepřijatelné. Další skupinou příznivců jsou až překvapivě inteligentní lidé (mí přátelé samozřejmě), kteří mají slabost pro sypačky a z mně neznámého důvodu jim nevadí, že Sabaton ve své hudbě dokázali vykrást snad všechny kapely světa. Navíc jsem od jednoho z těchto příznivců slyšela stesky na poslabší setlist (nemohu posoudit), a tak tedy jediné, co na jejich nedělním vystoupení mohu pochválit, je charismatický zpěvák, který si posluchače dokázal získat připitomnělými hláškami o pivě, a abych byla upřímná, ten výstup s malým klukem a brejlema jsem mu celkem žrala (ale jeho legendární fotku s podprsenkou s telefonním číslem fanynky stejně hned tak něco nepředčí). Nejhorší na tom všem bylo, že koncert přetáhli o dobrých 40 minut, tudíž mé utrpení bylo nezměrné a konec pro mne byl vysvobozením z nepředstavitelné sluchové tortury. Sabaton prostě ne.
Nevyzpytatelnou hrou osudu se můj plán návratu domů přesunul na druhý den, tudíž jsem si užila další noc ve stanu jako bonus, v pondělí posbírala zničené orgány a vyrazila směr Brno. Závěrem musím říct, že jak se mi na MoR neskutečně nechtělo, jsem nesmírně ráda, že jsem se do Vizovic nakonec nechala dotlačit, letošní ročník pro mě byl jedním z nejvydařenějších jak hudebně (Kamelot, Thin Lizzy, Tiamat, Gotthard,…), tak atmosférou (víno, rum, slivovice, ba i to pivo se občas dalo).

Poznámky, poděkování a výhružky na závěr:

• Děkuji za spolupráci Martinovi, který byl mým nejvěrnějším kibicem a konzultantem tam, kde mi paměť nesloužila jako za střízliva. Největší dík a uznání mu patří zejména za popis vystoupení Gotthard, který jsem v podstatě pouze převedla do literárně přijatelné podoby a přidala nějaké ty parádičky a kudrlinky.

• Opravdu nejsem takové hovado, jak by se z mých reportáží mohlo zdát, rum normálně nepiju a zvracím výhradně v soukromí.

• Jestli mi ještě někdy někdo řekne, že držím air guitar obráceně, s největší pravděpodobností zemře. Obzvláště bude-li to někdo, kdo ví, že jsem levák.

• Díky všem za letošní atmosféru a cvičte prstoklady na příští rok, pořád sice nemám ráda festivaly, ale zřejmě se opět uvidíme.

Není na světě horšího probuzení ze spánku spravedlivých opilců, než když vám v prasklé lebce zazní poctivý ženský rádobyoperní ječák. A přesně to se mi stalo v sobotu dopoledne. Ještě v polospánku jsem hmátla po programu MoR, naznala, že tou sirénou bude dle lineupu zřejmě Lady Kate, a přísahala bolestivou pomstu zahrnující metr a půl ostnatého drátu, výběrové CD Magmy a lahvičku projímadla. Případně proběhne nudné uškrcení milostivé lady šňůrou od mikrofonu.
Po rekapitulaci škod a kapitulaci na frontě znovuzískávání lidské podoby bylo dalším bodem na programu sesbírání padlých spolupíčů a sraz v oblíbeném Budvar stanu. Zde již úřadovala mordparta z Valašska známá pod názvem Hawaii Boys podle jejich typicky metalových pestrobarevných outfitů, nezbylo tedy než přisednout a lejt. Jelikož jsem se však po včerejšku cítila poněkud out of order, místo nabízeného piva jsem si poručila pouze kofolu s dvojitým rumem a začala eliminovat množství krve v alkoholu. Valachy style performance hitů jako Barbie Girl od Aquy či How Much Is the Fish a Fire (v brumovské coververzi zvané Slayer – čti slajr) od Scooter nám zpříjemnila notný kus dne, žel nastal čas probrat se z tý diskotéky a jít přetrpět Citron.
Ehm, napsala jsem přetrpět? Dávám si facku, na tento legendární koncert se bude ještě dlouho vzpomínat. Klasické hardrockové hity z alba Radegast s hlubokomyslnými texty (rok co rok hrajem ROCK!) rozjuchaly houfy věrných fanoušků v sexy džiskách na holém těle a s nezbytným gambáčem v ruce, ovšem zlatým hřebem vystoupení byl pravý a nefalšovaný štryptejz a závěrečná pyroshow. U-L-T-I-M-Á-T-N-Í! Co dodat? Snad jen parafrázovat staré známé rčení – kurvy, chlast a ohníčky.
Další rumový dýchánek přerušili Arakain se zlatou slavicí Luckou Bílou. K Arakainu jsem si bohužel cestu nikdy nenašla, a tak mě už první skladba unudila natolik, že jsem se drze odebrala do cizího stanu a celý koncert prospala. Já vím, je to klasika, ne všechny texty jsou tak pitomé jako ty, které s oblibou cituju, a Bílá je fantastická zpěvačka, ale i přes chvalozpěvy na společné turné mě ani v nejmenším nemrzí, že jsem tu osůbku, co tak miluje všechny lidičky, propásla.
Probudila jsem se právě včas na to, abych usoudila, že alkometalisty Korpiklaani posté vidět nemusím, a neomylně zamířila do Budvaru, kde jsem se jako obvykle stala terčem posměchu z nejrůznějších důvodů. Protože, jak kdysi prohlásil jeden z mých bývalých spolubydlících, moji kamarádi jsou ti… kamarádi převlečení za kurvy! A tato zábava nám (nebo přesněji řečeno jim) vydržela až do Stratovarius.
Stratovarius jsou klasikové olckůl gaymetalu a kdo říká, že je nikdy neposlouchal, ten nad nimi onanuje dodnes (což ostatně platí např. i o průkopnících salónního warrior metalu Manowar). Ač jsou nějaký ten pátek za zenitem a svojí hudbou už v dnešní době prakticky nemají co říct, pořád si jedou to svoje, a to je na nich vlastně sympatické. Už to nebyla šů jako zamlada, koncert působil dost sterilně a mohli dát fanouškům nažrat typičtějších hitů, ale Kotipelto pořád umí a věrné fandy určitě neurazil vál Hunting High and Low na závěr. Přiznávám, taky jsem se na něj celou dobu těšila jako na příjezd kolotočů, méně ochotně přiznávám, že jsem na něj i zapařila, a nejméně ochotně přiznávám, že jsem si dokonce pamatovala celý text a refrén vyřvávala jako o život. A soudě podle pána přede mnou, který dělal samou radostí hvězdy a kotrmelce, jsem nebyla jediná, kdo si Stratíky užil.
Po nezbytném doplnění paliva jsme si za tónů Over the Hills and Far Away linoucích se z jukeboxu vzpomněli, že by možná nebylo od věci poslechnout si Nightwish, a svorně vyjádřili touhu slyšet naživo právě tuto píseň. Ale jak praví jisté moudro, buď opatrný na to, co si přeješ, mohlo by se ti to splnit…
Mé předsevzetí dát Anette šanci padlo okamžitě s jejím přivalením se na pódium. Nemůžu si pomoct, ta ženská s těma svýma dvěma bradama, pohybama členky Pussycat Dolls po obrně, hadrama pro maminu na vycházku s kočárkem a hlavně hlasem a výrazem holčičky s Downovým syndromem dokáže zprasit celý koncert ještě dřív, než začne zpívat. Abych byla spravedlivá, její pěvecký výkon byl zhruba o 578 % lepší než při předchozím vizovickém vystoupení a u novějších skladeb jsem měla chuť prorvat si ušní bubínky jenom při každém druhém tónu, ale to, jak zprznila například mou oblíbenou Come Cover Me (při jejímž začátku jsem v sentimentálním opojení doslova a do písmene vykníkla), se ani při nejlepší vůli nedá popsat, aniž bych vzteky vyhodila komp z okna. A o té nešťastné Over the Hills se radši ani nezmiňuju. To už bych zazpívala líp i já, a ani tuto variantu by rozhodně nikdo soudný nechtěl slyšet. S těžkým srdcem se tedy přikláním k názoru, že Nightwish by prostě neměli hrát Tarjiny skladby, protože Anette na ně ani s vypětím všech sil nemá. Nebo ještě lépe, což takhle instrumentální koncert? Osobně bych si ho užila mnohem víc než s tím taháním Anette za ocas, kterému říkají zpěv. Bez tohoto katastrofálního prvku byla totiž show Nightwish bezchybná a za zmínku stojí i Marcův zpěv, který možná nebyl úplně stoprocentní, ale v ohlušujícím světle výkonu jeho kolegyně se sem tam nějaká ta nedokonalost ztratí. I když poslední alba Nightwish jdou tak nějak mimo mě, musím uznat, že TO v sobě pořád mají a že jsem jim TO žrala jako zamlada. Není tedy divu, že jsem se při závěrečném ohňostroji (který beztak opsali od Citrónů) přistihla, jak v duchu bloudím v luzích Lothlórienu, vlasy mi čechrá vánek prosycený vůní elanoru a niphredilu a nocí se místo skřeků Anette Olzon line zpěv Galadriel.
Poslední sobotní kapelou byli Švédové Deathstars, kteří mě nebavili už loni na Metalfestu a ani letos na Masters of Rock mě nevystřelili z gatí. Nikdy jsem nefičela na Rammstein a Deathstars mi přijdou jako jejich lehce temnější verze, tudíž je zbytečné se o jejich vystoupení nějak rozepisovat. Můj dojem z celého koncertu by se dal shrnout do jedné fráze – links zwo drei vier.
A pak už jenom vyčůrat, pomodlit a spát…

Po čtvrtečním nadšení přišel den zkázy. Ranní probuzení, sprcha a pobavení nad vsetínským panoptikem v Penny Marketu pranic nenasvědčovaly katastrofě, která se měla večer přiřítit, ale pro jistotu předesílám, že v pátečním reportu zřejmě nenajdete ani zbla informací o tom, jak se ten den hrálo. (Ledaže by někoho ukrutně zajímalo, jak jsem se postopadesáté učila hrát Bang.)
Společenská část dne započala ve vsetínské hospodě U Krbu, kde jsem do sebe jakýmsi politováníhodným omylem vyklopila dvě piva, a pokračovala ve skautské ubytovně, kde jsem se neúspěšně snažila přesvědčit spoluspáče, aby večer zůstali ve Vizovicích na Pain, a já tak nemusela shánět hodnou duši, která by mě u sebe nechala přespat. Uznávám, že jsem si k přesvědčování mohla vybrat vhodnější song než Shut Your Mouth, ale někdo, kdo poslouchá Sabaton, si nic jiného ani nezaslouží (ovšem k sabatonskému hejtu se dostanu později). Vykňourala jsem si tedy po telefonu náhradní nocleh za příslib pomilování ve stanu při vonných svíčkách v rudém saténovém župánku se vzorem čínských draků, sbalila své tři švestky (necesér zn. DM, spacák zn. Prima a hlavně trendy outfit na následující den zn. H&M, C&A, Pour Moi? a F Liza – tímto jsem sfoukla i módněbloggerské okénko a můžu si otevřít flašku s dobrým pocitem, že jsem in) a vyrazila na Freedom Call.
No a jak si tak s jediným věrným festivalovým harcovníkem kráčíme podél trati a míříme na Freedom Call, kteří už rozjeli svou šů, začne nás oba nezávisle na sobě nahlodávat kacířská myšlenka, kterou však ani jeden nechceme vyslovit nahlas, ale nakonec není zbytí:
„To nezní nic moc, co?“
„Hm, takové uječené nic…“
„Ten zvuk, to jsem teda čekal víc…“
„No, z gatí to nevystřelí.“
„Tak co teda?“
„Nooo…“
„Deme lejt?“
„Tak jo.“
A tak končí strhující příběh o tom, jak jsme neviděli Freedom Call…
Další kapelou, kterou jsme k velké smůle prošvihli, byli Rimortis na podružné stage. Na tuto poděbradskou formaci jsem se snažila nalákat každého, kdo vypadal, že je svolný ke konzumaci libovolných drog, protože bez nich nemůže být zážitek z Rimortis úplný. Z jejich geniálního klávesového aranžmá ve stylu toho nejkřišťálovějšího gaymetalu vstupují do očí slzy dojetí, betelně nadupané kopák povznáší duši do euforických výšin a kytara má ten správně ostrý džidži feeling, ovšem třešničkou na dortu jsou texty. Co je to za sektu, kde bijí zvony fantazie, a ještě ke všemu pro každého z nás, kde vše, co je mrtvé, ožije, a pak se tam naprosto nesouvisle připlete víra, naděje a láska v nás? A samozřejmě nesmí chybět slova jako tajemný, kouzla, náhle, vášeň, duše či naprosto nezbytní andělé. Už to chce jenom překvapivé rýmy typu miluju – maluju a láska – páska a byla by to dokonale čistá práce. Ale abych nepůsobila jako arbitr všeho, přiznám se, že mi jedna věc u Rimortis není zcela jasná – je skladba Opera v plamenech zamýšlena jako cover Million Light Years Away nebo má opravdu dospělý svéprávný člověk v tomto století zapotřebí vykrádat Stratovarius? Sečteno a podtrženo, Rimortis chutnají nejlépe na tripu.
Podle všeobecných zákonů logiky by nyní mělo následovat pár slov o koncertu Exodus, o kterém zcela jistě vím, že jsem na něm byla. Jelikož jsem však opět jela na rumové vlně, pamatuju si změť zvuků a pak najednou stojím u stánku Jelínka s člověkem, jehož oblíbenou kratochvílí je opíjení lidí a pozorování jejich reakcí, připíjím si s cizími lidmi, při vystoupení Unisonic nadšeně vyprávím, jak si jednou vezmu za muže Kaie Hansena, připíjím si s cizími lidmi, při Future World zasněně hledím na pódium, připíjím si s cizími lidmi, sedím u kafe a snažím se říct něco fantasticky vtipného, ke všeobecnému obveselení zvracím a ocitám se na šů Pain.
Z Pain jsou mé dojmy rozporuplné. Již od svých osmnácti let, kdy se o mě omylem otřel rukou na Semilasse, se s Peterem Tägtgrenem cítím spojena zvláštní poutem, tudíž zoufale toužím jeho koncert pochválit (i přes ty prapodivné hippie hadry, co měl na sobě), a ono by vlastně i bylo co chválit, nebýt zvuku. Ačkoli bych ocenila, kdyby tvorba Pain v roce 2002 neustrnula na mrtvém bodě (protože přece nothing remains the same), koncert skvěle vodsejpal, Peter zbytečně nekecal a asi každý si užil Eleanor Rigby (je to ostudné, ale tenhle vál jsem dřív slyšela v podání Pain než Beatles), každý si zapěl komplikovaný refrén Bitch a každý si zabékal tu našu Shut Your Mouth. Umění pánů z vysoké hory uprostřed Mordoru bohužel slilo zvuk do jediné koule, a tak můj zážitek nemohl být úplný, což je mi na jednu stranu líto, ale na druhou stranu mám o důvod víc vyrazit na Pain zas. Tentokrát snad dokonce uslyšíme i nějaké hudební nástroje.
Závěr noci je pro mne zahalen v milosrdném alkoholovém oparu, z mlhy vyvstává jen pár okamžiků, kdy mě pán od stánku s velkými pánvemi nalejval jakýmsi utrejchem, nebyla jsem schopná se dovolat nikomu, kdo by mě vyzvedl a odvedl kamkoliv, kde se dá usnout, a pak mě vysvobodil můj páteční spolunocležník, a dokonce mi i půjčil pýžo Guns N’ Roses.

P.S.: Když mi bylo v pondělí vypovězeno, co jsem v pátek skutečně vyváděla, kolik lidí jsem stihla urazit a zkritizovat a jak mi vyrazila dech a zavřela hubu až slečna, která nečekaně prohlásila, že kdysi přeblafla basáka z Edguy, chtěla jsem se stydět. Nejhorší na tom všem ovšem je, že pokaždé, když si na toto své extempore vzpomenu, místo studu se začnu nahlas smát. Teď taky.

Hned v úvodu tohoto reportu se musím vyznat z poněkud trapného tajemství. Nemám ráda hudební festivaly. V podstatě se tam dá pít jenom pivo, ze kterého je mi blbě, když je vedro, člověk je zpocený a smrdí, když prší, vylezou slimáci, ze kterých mám větší hrůzu než z fanoušků Kabátu, a hlavně dávám přednost komornějším klubovým koncertům, z festivalových agrodavů je mi jaksi nevolno. Takže když mi bylo dva dny před začátkem Masters of Rock oznámeno, že mám zařízený lístek, odvoz i ubytování, nedalo se říct, že bych metalovým bohům zrovna děkovala… Ale protože jsem statečná holka, nakoupila jsem zásoby vína, sbalila síťované punčošky, sracák a živočišné uhlí a vyrazila. A dobře jsem udělala. Cesta uběhla i díky spolujezdcům vcelku rychle a příjemně a ve Vizovicích už na nás čekalo nekonečné množství stánků s rozmanitými alkoholy. Usadili jsme se tedy k jednomu z nich, já jsem vybalila svůj záchranný gaydrink, vinný stříček, a jali jsme se nehnout až do první poslouchatelné kapely.
A mým prvním hudebním zážitkem na MoR 2012 byli… wait for it… The Sorrow. Když pominu fakt, že jméno The Sorrow by mě pro kapelu napadlo asi tak v šestnácti letech (někteří možná pamatujete moji rádobykapelu pojmenovanou obdobně originálně Dying Memory, jejímž největším a jediným hitem byl chytlavý doom-grindový vál s názvem Netlem na Betlém), dalo se to poslouchat. Některé momenty se mi i vyloženě líbily, ale přiznám se, že po dvaceti minutách jsem začala utíkat do říše bdělých snů a zbytek už si opravdu nepamatuju, hodina je prostě pro kapelu tohoto ražení příliš. Pánové, pokud vám mohu radit z pozice zkušeného hudebníka, kterému utekli všichni členové kapely, chtělo by to nějaký hit typu Netlem na Betlém.
Naprosto odlišnou atmosféru dle očekávání nabídli slovenští klasikové Horkýže Slíže. Ač jejich tvorbu neřadím do kategorie „hudba“, několikrát jsem se zahanbeně přistihla, že se při jejich textech a zpěvákových hláškách nahlas směju. Hoši mají prostě v piči na lehátku, neposerou se, když jim horí maštal’, a navíc vyrástli na detmetále, což je obzvláště sympatické.
A pak přišli ti, jejichž vystoupení bylo vyhlíženo s nevídaným napětím a nervozitou. Kamelot totiž opustil velmi obtížně nahraditelný zpěvák Roy Khan, a abych pravdu řekla, představovala jsem si ty nejkatastrofičtější scénáře, z nichž nejhorší byl asi ten, že kapela do svých řad naverbovala křížence Anette Olzon a Justina Biebera. Ale ono ne. Myslím, že jsem nebyla sama, kdo z famózního výkonu Tommyho Karevika zapomněl dýchat, protože když jsem se otočila na svého souseda, abych mu sdělila objevné moudro „Ty vole, to je Khanův klon,“ chvíli na mě zíral s otevřenou pusou a mobilem v ruce a pak ze sebe vysoukal: „Teď píšu SMS, že si Khan naklonoval mladšího bratra.“ Hlas, vzhled, gesta, projev, všechno to tam bylo, a přesto se nejednalo o žádnou trapnou nápodobu, Karevik je prostě Royovým plnohodnotným nástupcem a show ustál s bravurou a sebevědomím, což se ostatně dá říct o celém vystoupení Kamelot. Klasické lálalá hitovky Forever a Karma ke konci setu musely pohnout srdcem každého truemetalisty (’cause there’s a little pussy inside your heavymetal heart…) a musím přiznat, že jsem z koncertu odcházela hluboce pohnuta. Kamíci ode mě dostávají za jedna.
Následovala jedna z mých srdcovek ještě z let telecích a středoškolských, Irové Thin Lizzy, a co čert nechtěl, taky to pro mě bylo jejich první vystoupení s novým zpěvákem. Pokud jsem o Royi Khanovi napsala, že je velmi obtížně nahraditelný, o Philu Lynottovi pak samozřejmě platí, že je naprosto nenahraditelný. Přesto mi charismatický John Sykes na pražském koncertě před pár lety svým bezprostředním projevem přirostl k srdci, tudíž jsem jeho odchod z kapely v duchu obrečela a na MoR se zařekla, že si Thin Lizzy užiju, i kdyby místo zpěvu do mikrofonu vykrkávali afghánskou hymnu. Ricky Warwick se sice v úvodu opravdu urputně snažil mé předsevzetí zviklat vyluzováním prapodivných hloubek hraničících s infrazvukem, až jsem se místy neubránila myšlence, že se snad musel posrat v letním kině a teď neví, co s tím (tuším, že to byla skladba Jailbreak, kterou zprasil s nevídaným enthusiasmem), avšak postupem času začal poněkud nabírat výšek a odrhovačku Whiskey in the Jar, jakožto i ostatní notoricky známé hity Lizzíků, už jsem si užila bez výhrad. A ano, samozřejmě jsem se celou dobu trapně těšila na The Boys Are Back in Town. A ano, samozřejmě jsem na ni poskakovala, prozpěvovala si a uculovala se jako malé dítě na Dádu Patrasovou. A ano, Ricky Warwick si mě nakonec získal tak, že mi přiblblý úsměv vydržel ještě dlouho po koncertě. Thin Lizzy prostě nikdy nezklamou.
Po povinném občerstvení rumem jsem si nemohla nechat ujít ani kýčovité popové divy Within Temptation – asi se ze mě už vážně stává soft kitty, warm kitty, little ball of fur… A docela se stydím za to, že se mi jejich poslední album vážně líbí, takže jsem ze setlistu byla samozřejmě nadšená. Within Temptation jsou mi nesympatičtí hlavně tím, jak se svůj evidentní a neoddiskutovatelný popík snaží halit do gothic metalového hávu a celá prezentace kapely stojí prvoplánově na zpěvačce (která si teda aspoň mohla udělat něco s vlasama, když už kamery zabíraly jenom ji a zbytek kapely jako by ani nebyl – a když už jsme u toho, byl tam vůbec?), nuž ale co naplat, šů to byla skvělá, zvuku se nedalo nic vytknout (obzvlášť ne v milosrdném rumovém opojení) a projekce jen dokreslovala velkolepost celého představení. Jediná šokující věc na jinak bezchybném vystoupení byla ta, že se Sharon za celou hodinu a půl ani jednou (!) nepřevlékla. To by se její kolegyni Lady Gaga stát nemohlo. Nepíšu to vůbec ráda (taky proto, že jsem si kvůli přemlouvání „néééé, ještě nechoďmeeee, ještě jednu písničkuuuu“ vysloužila bezostyšný a zřejmě celoživotní posměch mých bratrů v metalové zbroji), ale Within Temptation byli skvělí.
Po WT jsme se odebrali na jedno rychlé na žízeň (já jsem se už teda jenom odbyla kofolou na zapití léků) a posléze do naší provizorní ubikace na Vsetíně načerpat síly na další den. Shrnutí úvodního dne Masters of Rock je tedy takové, že o pozitivní hudební zážitky nebyla nouze, a navíc jsem naznala, že mi ke společensky použitelnému stavu stačí sedmička vína a pár rumů, když už nemůžu to pivo. Povzbudivé.